Schoberl (Simony Hutte)

Schöberl 2.422 m.n.m. (přes Simonyhutte)

• Salzkammergut
• Vzdálenost od Prahy – 373km
• K chatě Simonyhutte lehká, technicky nenáročná tůra, poměrně velké převýšení ale bezproblémovou cestou, v půlce června přes sněhová pole.

Půlka června a my vyrážíme na další tůru. Tentokrát jsme si jako naší destinaci vybrali asi nejdostupnější a nejznámější část Rakouských Alp – Salzkammergut. Hlavní vrchol této oblasti je Dachstein (2.995 m.n.m. ) a nachází se zde několik jezer a my se vydali asi k tomu nejznámějšímu Hallstatter See, na jehož břehu leží krásné a turisty oblíbené městečko Hallstatt. Z Prahy vyrážíme zase v noci kolem třetí – čtvrté hodiny a tentokráte v pěti lidech – Já, Matěj, Bára a nově horalové Aleš s Martinou. Do Hallstattu dorážíme kolem osmé hodiny a jelikož víme co nás čeká za cestu,  městečko projíždíme bez povšimnutí. Po projetí tunelem se asi po 200metrech dáváme doprava  a nezajíždíme na žádné placené parkoviště, které slouží pro turisty navštěvující městečko, ale jedeme dál údolím po Malerweg až k parkovišti na začátku lesa, které je výchozím bodem pro okružní cestu Naturweg a i pro naši trasu. Z auta bereme všechny batohy i s věcmi na přespání, které plánujeme na Simony Hutte. Zvažovali jsme vzít i stany a přespat někde nahoře, jelikož jsme si nebyli jisti zda-li bude volná chata, protože jsme opět nezavolali dopředu J Chvilku trvá než vyrazíme, jelikož Aleš s Martinou ještě vyndávají z báglu nepotřebné věci, kterých je celkem dost, zejména plastové nádobky na jídlo jsou skladné...

Nakonec jsme připraveni a vyrážíme po zpevněné cestě po jednom úbočí dál údolím vzhůru a ostré slunce se do nás pořádně opírá.  Po chvíli pohodlného stoupání,  kdy projdeme  i  tunelem prokutaným ve skále, dorazíme na rozcestí a vydáváme se kolem řvoucího potoka doleva  a po několika desítkách metrů už navazujeme na pěšinu a začínáme strměji stoupat v lese. Horko je velké, ale naštěstí ještě jdeme mezi stromy.  Stoupání začíná  být otravné a cca. po třech hodinách se  začínají ztrácet stromy a naopak pod skalnatými hřebínky se začal objevovat sníh, po kterém občas musíme i přejít. Cesta začíná být úmorná ale nakonec došlapeme k Weisberg haus  (1.884m.nm.) a to znamená, že z Hallstattu (530m.n.m), jsme vyšplhali 1354 výškových metrů a to nás ještě pěkná část čeká. 

Popijeme nějaké to pivo (obsluha je z ČR ) a po malé svačince vyrážíme dál, směr Simonny Hutte. Cesta je příjemná, žádné dlouhé stoupání, chvíli nahoru, chvíli po rovince, přesto to však bylo vyčerpávající, protože a skoro celou dobu se šlo po sněhu, který pod náporem slunce začal rychle měknout. Takhle jsme se po sněhu plahočili pěkně dlouho a nakonec jsme se dostali pod kopec, na kterém už byla Siomony Hutte. Zde byla cesta strmější a na sněhových polích i pořádně náročná.  Jelikož jsme byli hned pod chatou, zdálo se, že  tam hned budem, ale závěrečný výstup nám dal celkem zabrat.

Na Simony Hutte  (2.205 m.n.m.) jsme vyčerpání relaxovali, ale jelikož bylo ještě brzy, někteří z nás přemýšleli kam dál ještě zaběhnout. Zkoušel jsem je přemluvit na výstup na jeden blízký hřeben, který vypadal dostupně, ale Martina, Aleš a i Bára (ale tu bych určitě překecal ) S Matějem jsme si ale řekli, že když už jsme si koupili kompletně nové ferratové vybavení , dáme nějakou blízkou ferrátku, první v našem životě.

U chaty jsme se navléjli do sedáků a připevnili sety, vzali prázdnej bagl jen s bundami a pití, zamávali našim společníkům a po sněhových plotnách vyrazili k Schoberlu.  Jak jsme si v Praze zjistili a vytiskli – na Schoberl vedou tři ferraty. Bohužel papír s informacemi jsme nechali někde v autě a tak jsme jen věděli, že nás čeká ferrata B/C až C, což jsme si mysleli že je v pohodě. Věděli jsme že přístup je značen červenými puntíky, bohužel pod sněhem ale vidět nebyli. Každopádně jsme došli ke zkušebním ferratám, které jsou na levé straně od chaty hned u paty Schoberlu. Tam jsme si zkusili lézt, ferrátky mají asi 7 metrů max, ale i tak jsme si řekli že jsme dobří.

Pod Schoberl jsme přišli ze severu, od chaty, ale nějak jsme neviděli žádnou feritu, což je divné, jelikož jsme zjistili, že tam aspon jedna začíná, či končí. Napadlo nás, že nástup bude z pravé strany a tak jsme se tam vydali. Nakonec jsme lezli po hladké skále nad údolíčkem vedle Schoberlu a de facto ho celý obešli.  Nutno říci, že už tady bychom nějaké zajištěné úseky uvítali . Na Ferratu jsme narazili až tedy na jižní straně Schoberlu, ve směru od Dachsteinu, s radostí jsme se začali cvakat k lanu a lezli nahoru. Ferrata je až překvapivě lehká a my jsme po chvilce s radostí na vrcholu a fotíme krásné výhledy a krásné horolezce (nás ).  Sluníčko už bylo nízko, jelikož nás nezdržela ani tak ferrata, jako spíše hledání ferraty a obcházení Schoberlu. Na vrcholu jsme začali hledat sestupové ferraty a přemýšleli kterou se dáme. Přeci jen, měli jsme toho za sebou dost z celého dne, takže jsme chtěli tu lehčí cestu (samozřejmě ne tu po které jsme vylezli, ačkoliv, jak se ukázalo, byla to ta nejlehčí.

Z vrcholu vedla dvě lana, rozhodli jsme se to které vypadalo že povede ze Schoberlu z boku a ne přes komín, jako to druhé. Začali jsme lézt dolu a zprvu to byl sestup pohodový. Poté s přidali kolmé pasáže a museli jsme poměrně těžce hledat stupy pro nohy pod sebou. Skála byla stále více kolmá a při pohledu dolu jsme zjistili, že nás čeká ještě pěkná štreka. Zhruba po půl hodině kdy jsme byli vě stěně, už jsme toho začali mít dost a i čas nás začal lehce tlačit. Na stěně jsme museli traverzovat a dolu se tak vůbec nepřibližovali, ale ruce, svírající pořád lano, at nespadnem do hlubiny pod námi, už o sobě dávaly vědět. Pořád jsme byli na stěně, kolem nás ticho a zem se nepřibližovala. Až když jsme netraverzovali zhruba doprostřed hory, šlo se dolu a po náročnějších úsecích jsme stáli  na  pevné zemi (či sněhu spíše).  Dosti utahání jsme se vrátili k chatě kde pro nás ostatní již nachystali večeři J Po ní jsme se odebrali do chaty na přespání a zalezli do společné cimry, kde bylo asi 15 dalších matrací. Ještě před půlnocí jsme  však byli vzbuzeni neskutečným chrápáním a odešli a přemístili jsme se na postele do chodby, kde jsme už noc nějak přečkali.

Ráno jsme posnídali před chatou a krásně se pokochali okolím. Teplo bylo už od rána, zkrátka krásné počasí na cestu k autu, kterou jsme plánovali přes  Gjaid Alm. Pod chatou jsme šli odbočili na jinou cestu a opět po sněhových polích se pomalejším tempem přesouvali údolím dolů. Občas jsme museli po svahu traverzovat přes sníh, ale vše jsme zvládali bez problému, až do jednoho skutečně strmého úseku, který vypadal hrozivě a na mokrém sněholedu nebylo lehké ho sejít. Přesto jsme se o to pokusili. Ondra to vzal přes roští a skály a s lehčími problémy se dostal dolů. Já s Bárou jsme opatrně sešli (cik cak) celé sněhové pole a oba dva spokojeně stáli pod svahem. Aleš s Martinou se pokusili na pole nastoupit, ale po tom co párkrát ujeli nohy řekli že tam nejdou. Bohužel i přes povzbuzování a přesvědčování  stále trvali na tom, že s Vráti stejnou cestou k autu a pak pro nás sjedou. Ještě jsme si teda museli předat klíče, což jsem odnesl já a musel jsem zase absolvovat celý svah nahoru a dolu, protože riskovat ztracení klíčů, kvůli mé, či Alešovo nešikovnosti jsme nehodlali. Nakonec jsme se tedy rozdělili a my ve třech pokračovali k chatě Gjaid Alm. Cesta byla víceméně pořád po náhorní  plošině, ale do údolíček nahoru dolu a po sněhových plotnách. Ale utíkala celkem rychle a byla zajímavá. Jediné co trochu kazilo příjemný pochod, byl , v pokročilé hodině a horku, již značně mokrý sníh, kvůli kterému jsme měli v botách rybníky. Zase byla výhoda, že sníh tál a tak jsme konečně měli přístup k vodě a často jí tak doplňovali. Asi po třech hodinách jsme došli k chatě Gjaid Alm a po výměně ponožek a doplnění energie jsme se rozhodli sestoupil dolů do Hallstattu. Zvažovali jsme i dojít na lanovku co vede z Krippensteinu, či dokonce na Krippenstein, ale tam by nás čekala jen halda turistů v polobotkách co se tam vyveze lanovkou, takže jsme sestupovali přímo k jezeru. Nejdřív se jde po sjezdovce, což po chvíli začne dost nudit a sestup je poměrně těžký. Asi po hodině jsme vstoupili do lesa a já už se těšil, že jsme za chvilku dole. Ale ejhle, čekala nás ještě pořádná štreka a když jsme asi 200 výškových metrů nad jezerem našli lavičku, neváhali jsme a začali jsme odpočívat. Po skutečně vyčerpávajícím sestupu jsme unaveni padli na pláž u jezera ve vesničce Obertraun a i přes studenou vodu jsme se do jezera položili a svlažili tak naše rozpálená těla. Po chvíli pak přijel Aleš s Martinou, což nám nakonec ušetřilo ještě asi hodinku chůze k autu do Hallstattu.

Po krátké procházce v Hallstattu a pochutnání si na výborném gyrosu na břehu jezera, jsme naskákali do auta a vydali jsme se do Prahy, kam jsme před půlnocí v klidu dorazili.