Watzmann (2713 m.n.m.)

Rozhodnutí bylo podmíněno tím, že jsme chtěli spojit výstup s ferratou, spaním a ne příliš velkou vzdáleností od ČR. Nakonec se naše rozhodnutí ukázalo jako šťastné. 

 

Vyrazili jsme v pátek večer s tím, že až dorazíme na parkoviště u Konigsee (608 m.n.m.), trochu se tam prospíme před výstupem a ráno vyrazíme. Na parkoviště jsme dorazili po cca 5ti hodinách jízdy. Zaplatili jsme 4 eura za parkování a trochu se prospali. Po šesté hodině ranní jsme vyrazili. Konigsee po naší levé straně a vrchol před námi. Výstup začíná ferratou obtížnosti C (možnost varianty D/E), ke které dorazíte asi po půl hodině chůze z parkoviště. Ferrata je krasná, vzdušná, poměrně oblíbená, a tak se zde můžete potkat s více lidmi. Pod ferratou jsme navlékli sedáky a brzdy a za dvě hodiny jsme gerratu vylezli (více o ferratě ZDE). Z  vrcholu Grunstein se nabízí překrásný pohled na okolí. 

 

Jak jsem již naznačil, vzhledem k oblíbenosti Konigsee a okolí je zde poměrně nezvyklé množství turistů. Asi půl hodiny chůze od vrcholu ferraty dorazíte do místa, jež bývá pravděpodobně cílem většiny turistů, a tak člověk ani nemá chuť se zde zdržovat a pokračuje dál lesní cestou, na kterou se napojuje asfaltka vedoucí k chatě Kuhrointhutte (1409m.n.m.). Zde jsme si chvíli odpočinuli, opláchli se ve žlabech se studenou vodou a kolem jedné hodiny odpoledne jsme pomalu mířili k Watzmannhausu. Cestou jsme opět potkávali řady turistů. Výstup je relativně náročný, poslední část poměrně prudké stoupání po kamenech, kde se musíte vyhýbat protijdoucím. Po dvou a půl hodinách stoupání jsme konečně dorazili k Watzmannhausu (1930 m.n.m.), kde jsme sebou hodili na zem a načerpávali jsme síly na poslední, ale tu nejkrásnější část naší cesty. Neměli jsme totiž v úmyslu spát ve Watmannhausu, ale hodlali jsme přečkat noc v bivaku, který je na předvrcholu Watzmannu jménem Hoheck (2651 m.n.m.). Měli jsme trochu strach, protože jsme byli 4 (dva kluci a dvě holky) a míst bylo pouze 6. Kdyby tam již někdo byl, museli bychom za tmy sestoupit dolu k Watzmannhausu, což by bylo po vyčerpávajícím dni velice náročné. 

Doplnili jsme tedy zásoby vody a pomalu jsme vyrazili vstříc novým zážitkům. 

Asi po deseti minutách chůze jsem s hrůzou zjistil, ze holky mají poloprázdné láhve. Okamžitě jsem je začal upozorňovat na to, že nahoře určitě nebude žádný pramen a kdo ví, kdy se opět dostaneme dolů. Po krátkém handrkování se rozhodly doběhnout dolů a doplnit zbytky láhví. Pak už jsme jen stoupali. Stoupali jsme asi 2,5h a pomalu se před námi otvíral jeden z nejkrásnějších výhledů, jaké jsem kdy v životě viděl.

Bohužel jsme na vrcholu záhlédli několik postav. Bez stanu jsme začali mít strach, že se také rozhodli přespat a na nás již nezbyde místo. Nastěstí tam byl pouze jeden kluk a do bivaku jsme se bez problémů vešli všichni. 

Rozdělali jsme si svačiny, teple se oblékli a užívali jsme si pohádkový výhled na všechny okolní vrcholy, zahalené do tajuplné atmosféry vysokohorského západu slunce. Pořídili jsme několik fotek a libovali jsme si v rozhodnutí, které jsme udělali. Po setmění jsme šli spát. Během noci neuvěřitelně foukalo.

Se svítáním jsme se probudili, udělali opět několik fotek východu slunce a pomalu vyrazili přes hřebeny dolu. Mně se naneštěstí podařilo ztratit jednu čočku.

Cesta přes hřebeny k ostatním vrcholům a hlavnímu vrcholu Watzmannu (2713 m.n.m.) nám trvala asi 2,5h. (více o hřebenové ferratě ZDE) Kolem desáté hodiny ranní jsme skutečně začali klesat. Problém, který nás ovšem provázel již od rána, byl nedostatek vody. Holky situaci podcenily, s vodou nešetřily a ráno samozřejmě neměly ani kapku, ačkoli jsem je na tento fakt upozorňoval. Já měl v láhvi asi dvě deci. Kuba podobně. O vodu jsme se tedy dělili s holkama. Bohužel došla velmi rychle. Podle mapy měl dole téct potok, ale žádný jsme neviděli. Koryto bylo vyschlé. Poslední tři hodiny jsme již neměli žádnou vodu, byli jsme dehydrovaní a neměli jsme nejmenší tušení, kdy na vodu narazíme a jak daleko vlastně ještě půjdeme. 

Nabízely se totiž dvě možné cesty - jedna směrem ke Konigsee, kde bychom se museli plavit lodí zpět, druhá dolu k chatě. Bohužel jsme ale nedokázali odhadnout náročnost. 

 

Kolem jedné hodiny odpoledne, kdy jsme už byli totálně dehydrovaní a bez sil, šel Kuba zkusit štěstí, odbočil z cesty a říkal, že se jde podívat, jestli v tom korytě náhodou něco neteče, údajně cosi zaslechl. Zasmál jsem se mu a šel tupě dál. Po chvíli jsem ovšem uslyšel křik: "VODÁÁÁÁÁÁÁÁ"!

Odhodil jsem krosnu a utíkal směrem k němu. Skutečně tam tekla. Krásný horský potok! Skočili jsme do něj a hltali jsme hektolitry vody, co to jen šlo. Myslím, že jsem během pěti minut vypil tak litr a půl vody. Na chvíli jsme tam zakempili, jedli jsme a pili, opět spokojeni. 

Další hodinu a půl jsme opět klesali, než jsme dorazili k prvnímu ukazateli. Ke Konigsee to bylo dalších 5 hodin chůze. Naprosto nepřijatelné, to bychom už nestihli ani tu loď. Šli jsme tedy směrem k chatě. Holkám dochazely síly, ale hlavně nám docházel čas. Něměli jsme čas na odpočinek, potřebovali jsme se co nejrychleji dostat dolů. Situace už byla natolik kritická, že jsme se poohlíželi po někom, kdo by nás mohl autem přiblížit k našemu autu, jelikož od hlavní silnice nás ještě čekala několikahodinová chůze. Když jsme dorazili k silnici a autobus dlouho nejel, rozhodli jsem se si zavolat taxi. Cestu na parkoviště bychom už nezvládli. Kolem páté hodiny jsme tedy dorazili k autu. 

Všichni sice naprosto vyčerpaní, ale šťastní. I s tou trochou problémů to byl zkrátka silný zážitek.