Wildes Mannle 3.023 m.n.m.
- Otzalské Alpy
- Vzdálenost od Prahy 630 km
- Jednoduchá třítisícovka, pokud využijete lanovku, je stoupání velice pohodové, nahoře se jde po kamenech, ale bez problémů, možnost cestu spojit s ledovcem
Slunečné ráno nás v Soldenu probudilo kolem 6 hodiny, v kempu jsme sbalili stany, dali rychlou snídani a naskákali do auta a vydali se do Ventu. Po včerejších strastech, kdy nás výstup celkem odrovnal, jsme se rozhodli využít lanovku a nechat se vyvést do výšky přes 2.300 m.n.m. na Stableinalm (cena kolem 8 EUR). Ušetřili jsme si tak asi 50 minut stoupání a cca. 400 výškových metrů. Sluníčko hned od rána pěkně pálí a my vyrážíme vzhůru. Hned za první zatáčkou kdy ukazatel cesty nás směřuje spíše vlevou od Wildes Mannle (společně s cestou na Breslauer Hutte), se dohadujeme zda-li to nevzít přímo. Já s Frantou chceme jít po značené cestě, Matěj mimo cestou po louce a kamenných polích přímo vzhůru. Jelikož já i Matěj jsme oba trošku tvrdohlaví, naše rozprava dopadne tak, že my s Frantou jdeme po značené cestě, Matěj jde loukou. Jak probíhal Matějův výstup se dozvíte níže:
My s Franto jsme tedy šli po značené cestě, která byla dost široká a pohodlná. Po půl hodině, dojdeme k rozcestí a s široké cesty vedoucí na Breslauer Hutte a vstupujeme na pěšino vpravou, která se stáčí na náš cíl cesty: Wildes Mannle. Cesta se příjemně kroutí, prudká stoupání nejsou extrémě dlouhá a po nich vždy následuje mírna rovinka po pastvinách, kde se vyhýbáme stádu krav a to hned několikrát . Naštěstí jsou to krávy mírumilovné a ne krvelačné, takže je obejdeme bez ztráty kytičky. Kousek před začátkem kamenitých úseků a začátku hřebenu, jsou ještě rozcestí k Breslauer Hutte a k ledovci Rofenkarferner, bez zdolání vrcholu. My však na vrchol chceme a proto se začínáme drápat po kamenech a skále vzhůru po hřebeni. Zde už je stoupání strmé, ale jde se pořád příjemně. Po zhruba 20 minutách vylezeme na první předvrchol na hřebenu a už vidíme samotný vrchol Wildes Mannle, na kterém se akorát posadil k odpočinku Matěj, přeběhneme pár desítek metrů přes sedlo k vrcholovému kříží a s otevřenou plechovkou piva si připíjíme na zdolání vrcholu. Z vrcholu vidíme krásně Wildspitzi a ledovec Rofenkarferner. Na druhé straně zase můžeme sledovat Kreutzpitzi, kterou jsme zdolali včera. Výhledy jsou opravdu krásné a tak na vrcholu zevlíme a fotíme se zhruba 30 minut. Když jsme uznali, že fotek, kde nám to sluší už máme dost, pokračovali jsme dál po hřebenu a za chvíli začali sestupovat po skalnaté cestě zajištěné řetězy. Podle mapy jsme čekali, že to bude zábavnější pasáž, ale bohužel to není nic složitého.
Po sestupu jdeme mimo cestu doprava ve strmém svahu k ledovci Rofenkarferner a kolem jeho morény vystoupáme na kraj ledovce. Zde vyndáváme mačky, 30m lano a navazujeme se. Trochu s mačkama zápasíme, ale za chvíli už stojíme navázáni na laně a husím pochodem stoupáme po ledovci vzhůru. Nejdřív stoupáme mírně, ale po pár minutách se ledovec dosti zvedá a i přesto že jde od ledovce zima, tak se lehce zapotíme. Výše na ledovci už není led tak celistvý a začíná se trhat do průrev a hřebenů. Vystoupali jsme už asi 500 metrů o konce ledovce a dostali se tak na skalnatý hřeben, který dělí ledovec na dvě části a my tak můžeme konečně postupovat ledovec přejít v celé jeho šíří směrem k Breslauer Hutte. Ledovec už je pořádně rozpraskaný a nám se nějak podařilo jít každý po svém hřebeni a mezi náma jsou zhruba 2 – 6 metrů široké trhliny a hluboké tak že není vidět dolu. Každý z nás tak jde po cca. Metr širokém ledovém hřebenu a úplná sranda to není. Nevím jak je to možné, snad zkušenostmi a věkem, ale nejlepší hřeben má Franta, na kterém ho nečekají žádne složité situace, ale jistotu kroku mít musí. Já jdu uprostřed a svůj hřeben zdolávám bez problémů, jen na jednom místě lezu skoro po čtyřech a když zaklekávám a předkloním se, vyklouzne mi z postraní kapsy baťohu zlatá lahev isostar a za tichého svist svist zmizela v trhlině. Zhruba 5 minut jsem ji oplakával, ale pak jsem se musel vzmužit a být v pozoru, porotže Matěj došel na svém hřebeni k místu, které bylo pár centimetrů široké a musel ho tak „obejít po stěně“. Po pěti minutách přemýšlení zda jít zleva, či zprava, jsem začal ztrácet pozornost, ale Matěj najednou udělal pár profi pohybů a kritické místo šťastně obešel, aniž by se zhoupl na laně a my s Frantou tak nemohli prokázat svou sílu při jeho tahání z průrvy.
Z trhlin jsme se nakonec bezpečně dostali a na kraji ledovce sundali mačky a sestupovali na cestu, která se šinula po vrstevnici k Breslauer Hutte. Cesta to je spíše otravná než náročná, zvlášťe když do vás praží sluníčku. Na Breslauer Hutte bylo hodně turistů, ale i tak jsme našli volný stůl a dali si nějaké to pivo a jídlo, protože cesta přes ledovec nás vysílila docela dost. Z chaty už jdeme prudce dolů, ale po půl hodině už jdeme po pohodlné turistické dálnici až k lanovce, na kterou opět naskočíme a svezem se do údolí. Tím pro nás návštěvě Ventu končí, ale víme, že se sem brzy vrátím abychom se mrkli na zoubek Wildspitze J