Wurmtalerkopf - 3.238 m.n.m.

• Otzaler Alpen
• vzdálenost od Prahy - 644km (570km)
• Středně obtížná tůra (kamenná pole, přechod menší ledové plotny, žádná exponocaná míst, poměrně obtížná suťová pole)
• Dvoudenní tůra - přespání v Taschach Haus, nebo možno stan
• málo navštěvovaná hora, klid

Tak tímhle výletem to pro nás vlastně celé začalo. Jednoho dne jsme si prostě ve středu řekli, co takhle o víkendu vyrazit třeba do Alp.. :) jako první jsme si  koupili knížku "Alpské třítisícovky", kterou je pro nás mimochodem i teď docela slušným vodítkem a začali plánovat. Hned nám tam do oka padla oblast kolem jezera Gepatsch-Strausee, s podle knížky středně obtížným dvoudenním výstupem na vrchol Wurmtalerkopf 3.338 m. Ve čtvrtek jsme zajeli do obchodu, nakoupili jsme potřebné vybavení, v té době to pro nás byly jen kalhoty a bunda, štangle lovečáku, bochník chleba, nějaké sušenky a v pátek v poledne, mimořádně ve 3 (Kuba, Bony a Já) vyrazili směr Rozvadov - Regensburg - Munchen - Innsbruck - Prutz k jezeru Gapatsch-Strausee. Do kempu v Prutzu jsme dorazili asi v 8 hodin, postavili jsme stan, povečeřeli párky s chlebem, zahráli si volejbal a šli spát. Přes noc se trošku pokazilo počasí a snad i trochu pršelo, ale do rána se to naštěstí  umoudřilo, bylo sice pod mrakem ale nepršelo. Z Prutzu do k Gepatsch-Strausee, resp. chatě Gepatschhaus 1.928 m kde jsme zaparkovali auto to byla slabá půlhodinka, jen je třeba si připravit něco kolem 20 EUR na horskou silnici vedoucí na Kaunertal Weißseeferner, po které je třeba jet.

U Gepatschhausu jsme naposledy přebalili batohy, Kuba si do svého školního batůžku narval asi 4 lahve vody, bony do batohu nějaké jídlo a já do krosny stan a vyrazili jsme. Na úvod jsme si nevybrali asi zrovna nejlehčí možnou cestu, 3 hodiny strmého stoupání do sedla Ölgrubenjoch 3.050 m nejdřív po louce mezi stromky, pak hnědých a nakonec šedých kamenech nebyla opravdu nic moc. Během cesty jsem se chtěl tak 100x otočit, jít zpátky a čekat 2 dny na kluky v autě.. :) všechny krize, jak moje tak i Kubovo jsme přečkali, pravdou je, že to bylo hlavně díky krásným výhledům na okolního špičaté kopce pokryté sněhem a sem tam svištícím svišťům. Cesta do sedla nás seznámila s první alpskou skutečností "ŽE KDYŽ SI PO HROZNÝ PRUDKÝ CESTĚ MYSLÍŠ ŽE UŽ SI NA VRŠKU, TAK VĚŘ ŽE PO TOM VRŠKU CO VIDÍŠ, TĚ ČEKÁ MINIMÁLNĚ JEŠTĚ JEDEN DALEKO HORŠÍ", což se opakovalo pořád do kola.

Po 3 hodinách jsme se vyloupli v sedle, s obrovskou úlevou a kupou hrdosti, přeci jenom to byl náš první "pobyt" nad hranicí 3.000 m. Kromě hrozné zimy a větru nás uvítal i úchvatný pohled do údolí a pohled na ostré vrcholky okolních zasněžených a ledem pokrytých kopců. Dali jsem si první várku salámu, kousek chleba a po chvilce odpočinku jsme zamířili, ke vzdušnou čarou 1 km vzdálenému, jezírku. Cesta po špičatých kamenech zrovna moc neutíkala tak jsme cestou pořídili pár "horolezeckých" fotek, u Kuby se začala projevovat jeho sněhová úchylka. Protože jakmile zahlédl sněhovou plotnu, rozběhl se k ní a po zadku, koleni a holeni jí asi 2x sjel.. :) U jezírka jsme si nabrali do lahví vodu, smočili nohy a vyrazili k našemu dalšímu postupnému cíli, kterým byla chata Taschachhaus 2.434 m. 

Cesta vedla údolím a vypadalo to na pár desítek minut pohodové chůze, cesta se však hodně nepříjemné táhla, nepříjemné bylo především poskakování po kamenech. Občas nám zvedlo náladu přeskočení potůčku, ale mělo to vždy jen chvilkový efekt. Poté jsme došli k rozbouřenému potoku a zvažovali zda ho překročit a dojít se občerstvit k chatě, nebo ušetřit energii a pokračovat naší cestou vlevo do kopců. Nakonec zvítězila žízeň a hlad a my se začali drápat k chatě. Opět – vypadalo to jako kousek ale po celém dni chůze to dalo zabrat. Na chatě jsme zjistili, že i kdybychom chtěli přespat a měli na to peníze máme smůlu – měli plno.Taschachhaus je docela dobře přístupná údolím z druhé strany takže byla plná dá se říct důchodců, kteří si udělají výlet z údolí, na chatě se vyspí a ráno se zase vracejí zpět. Z jídelního lístku jsme si objednali každý jeden frankfurtský párek za 4 eura, no spíš páreček, ale jak bodnul. Při objednávání chtěl Kuba asi trošku zamachrovat se svojí němčinou takže řekl že to vyřídí... docela plynně zpustil že si tedy dáme 3x párek bohužel k tomu i dodal že si je dáme mit Sahne místo mit Senf, tedy se šlehačkou místo hořčice. Servírka tak trošku nechápala, zeptala se jestli skutečně chceme šlehačku... Kuba to suverénně zopakoval, zeptala se proto ještě jednou... Kuba zbystřil a opravil se. Společně jsme se zasmáli a po chvilce si i párek z hořčicí vychutnali. Párek jsme zaplácli půllitrem Coli, samozřejmě na 1/3, udělali ještě fotky ledovce vyrazili hledal nějaké vhodné místo, kde bychom mohli postavit stan.

Vrátili jsme se tedy zpět cestou k potoku, který jsme přelezli zase na druhou stranu a vydali se stoupat cca 100 výškových metru, kde jsme z druhé strany údolí viděli plus mínus rovný plácek na postavení stanu. Naštěstí jsme se moc nespletli a za kameny vedle cesty objevili skutečně kousek trávy, kde se stan dal postavit.. co Vám budu povídat :) po chvilce jsem ho měli postavený. Bylo ještě světlo a nám se nechtělo jen tak tvrdnout na místě tak jsme si jen tak bez krosny, batohu a školního batůžku vyrazili jen tak skákat po kamenech 100 metrů nad náš stan. Po chvilce nás napadlo, že bychom mohli šetřit síly na zítra a vrátili se dolu. Dali jsme si ještě jednu večeři, udělali nějaké fotky ledovce z druhé strany a zalezli do stanu. Vzhledem k tomu, že jsme spali ve výšce cca 2.500 m.n.m. tak jsme se pořádně nabalili abychom nezmrzli. Chvilku nám trvalo než jsme usnuli, ale nakonec se nám to postupně podařilo, Noc proběhla celkem v pohodě, jen nám občas něco proběhlo a čmuchalo kolem stanu ale rána jsme se dočkali ve zdraví.

Po Bonyho ranní rozcvičce jsme se kvůli zimě pořádně nabalili, zabalili stan a vyrazili, jak jinak do kopce - i když po ne po kamenném poli ale po pěšince vstříc našemu vrcholu, ke kterému nám chybělo zhruba 700 výškových metrů. Za námi mezitím pomalu začalo svítat a tak slunce pomalu rozsvěcovalo protější ledovec. Za chvilku jsem shodili zbytečné svršky, přebalili tak batohy a celkem pohodovou cestou vykračovali k jižní stěně Wurmtalefkopfu. Asi po hodině a pul svižnější chůze jsme k ní konečně dorazili. Při pohledu na klikatou pěšinku mezi kamením, která byla nad námi nám běhal mráz po zádech, padali jsme do mdlob a podobný děsný pocity :) čekala nás totiž stěna vysoká min. 200 metrů. Cesta po strmých pěšinách nebyla vůbec příjemná, ale asi po hodině jsme jí zdolali, je nutno dodat, že jsem po cestě hodně zastavovali protože síly rychle ubývaly. Po zdolání této stěny se před námi objevil krásný výhled na okolní kopce a první pohled na vrcholový kříž Wurmtalera. Cesta na vrchol dále pokračovala už jen po strmých docela ostrých kamenech, ale v pohodě jsme jí zvládli a za 20 minut pořizovali první fotky u kříže. Nutno dodat že to byl náš první dobytý vrchol a pocity byly opravdu neskutečné, mísily se v nás pocity únavy a neskutečně hrdosti, že jsme to dokázali.

Protože nás čekal ještě poměrně náročný a dlouhý sestup do údolí, museli jsme po chvilce euforie vystřízlivět a vyrazit dolů. Pro sestup jsme zvolili druhou stranu hory. Cesta je pochopitelně značená, my jsme však zvolili trošku jinou, neznačenou cestu po strmých kamenech a pak přes ledové pole. Rozmístili jsme po stěně abychom si neházeli kameny na hlavě a pomalu lezli dolu, asi za 30 min. jsme si už vykračovali po našem prvním skutečně ledovém poli, které mělo asi 100 metrů. Kuba trošku podcenil situaci s při jeho bravurním slajdu si spálil o led nohu, nebyl to moc hezký pohled, ale byl statečný. Po jeho překonání nás čekal, fixním lanem zajištěný, 80 metrový sestup do suťového pole. Samotné pole je dlouhé tak 3 km, ale postup na něm je poměrně pomalý a náročný, takže nám zabral asi hodinu a půl času. Po jeho zdolání jsme narazili na ledovcové jezírko, ve kterém jsme doplnili zásoby vody a pokračovali dál. Se stále nižší nadmořskou výškou začalo ubývat kamenů a naše "cesta" směřovala přes louky, nutno říct že dost pokrytými kravskými lejny. Během sestupu se nám do zad začalo opírat ostré slunce, takže jsme neopovrhli svlažením se v potůčku, který skoro celou dobu lemoval naší cestu. Po 2 hodinách cesty na po loukách, jsme konečně zahlédli Gapatsch-Strausee, jak jsme později zjistili nebylo vyhráno, byla to totiž jeho severní část, zatímco naše auto bylo na jeho jižní straně. Jezero je neskutečně dlouhé takže cesta cca v půlce stráně na jeho protější vůbec neubíhala. Vidina toho, že si konečně zujeme boty, shodíme batohy nás však hnala ku předu, a hnala znamená skutečně hnala, protože jsem místy skoro běželi :) Po hodině chůze se před námi postupně začala objevovat jižní strana jezera, náš cíl. Zdání opět klamalo, takže trvalo ještě dobrou pul hodinu než jsme skutečně dorazili k autu a mohli si zaslouženě potřást rukou, že jsme náš první treck dokončili.

Následovala chvilka odpočinku, v trenkách vedle auta, kde na nás kolemjdoucí, kteří se přišli podívat na jezero nechápavě koukali a pak už jen 7 hodinová cesta opět přes Prutz - Innsbruck - Munchen - Regensburg - Rozvadov zpět do Prahy.