Tajakante

Myšlenka náročnější a vzdušné ferraty vznikla už na začátku července, kdy Dan přišel s vrcholem nesoucí jméno Hochkönig. Bylo to klasicky česky v hospodě u pivka. Já jsem v tu chvíli vykřikl jediný možný víkend v srpnu, kdy jsem měl volno. Jako zázrakem jsme se skoro všichni shodli na datu 16. - 17.8. Jak se ale termín odjezdu blížil, počasí nám do karet nehrálo a tak Kuba přišel s alternativou ve formě Tajakante, kde se počasí jevilo jako menší risk, s tím, že si s tamní ferratou rovnou srovná účty z minulosti, když ji napoprvé nepokořil.

Budík zvoní ve 2:25 ráno a já ho instinktivně vypínám. Za chvíli zvoní po druhé, ale po podrobnějším pohledu na mobil koukám, že už jsou 3 a není to budík, ale Kuba, který volá, že už na mě čekají dole. V rychlosti jsem se oblíkl a popadl batoh, který jsem balil ještě večer pod vlivem, což se posléze ukázalo jako dost nedobré řešení. Zkrátka půlku věcí jsem nesl úplně zbytečně a to co jsem potřeboval, jsem neměl.

Poté co jsme sesbírali celou bandu – já, Kuba, Ondra, Tomáš, Bára, Káťa a vykodrcali jsme se z Prahy, jsem si asi na následujících 300 km zdřímnul. Po příjezdu do Ehrwaldu počasí nebylo nic extra, ale pevně jsme věřili, že se to roztrhá a slunko nás podpoří. Ale bez ohledu na počasí byl náš cíl na následující hodiny jasný – vyšlapat k chatě Coburger Hutte. Vybrali jsme cestu po Hoher Gang Steig. Ovšem cestou se počasí moc nezlepšilo, naopak začalo pršet. Když jsme dorazili k jezeru Sebensee, odkud je již výše zmíněná chata vidět, bylo téměř jasné, že tento den nahoru nepolezeme. Jiného názoru ovšem byla skupina lidí, kteří zrovna v tom dešti nastupovali na ferratu. Později se ukázalo, že banda kaskadérů byli Češi – k našemu nepřekvapení.

Došli jsme do chaty, s tím, že se trochu nadlábneme a dáme šlofíka a až se počasí umoudří, půjdeme se podívat do blízkého sedla. Z plánovaných 20 minut spánku se staly 3 hodiny, ale myslím, že nikdo toho nelitoval :-). Při cestě zpátky ze sedla už vyskakuje aspoň trochu sluníčko a vytváří se před námi parádní výhledy. Večer jsme u pivka naplánovali čas odchodu na ferratu na šestou ranní a tak jsme šli poměrně brzy spát.

Ráno jsme byli ready jenom s 5 minutovým zpožděním, kupodivu :-). Ale naše sázka na neděli se víc než vyplatila. Obloha úplně vymetená, téměř bezvětří a kolem nás ani noha. Zhruba po 40 minutách jsme došli k ferratě a vytvořili formaci tzv. Ondra sendviče – Ondra vyrazil s vysílačkou a lanem první, ale pořádně práskl do koní a za chvíli nám zmizel z dohledu. Za ním následovalo pořadí Kuba, Bára, Tomáš, Káťa a pomyslný sendvič jsem uzavíral já jako druhý Ondra. Na skálu jsme naskočili po hlavě a trochu zbrkle a tak nám hned na začátku ukázala, kdo tam byl pánem. Já měl výhodu posledního místa, které mi umožnilo nastoupit již s respektem. Lídra Ondru jsem pak už slyšel jenom z vysílačky. Postupně jsme se rozlezli a dostali do formy a výškové metry začaly ubíhat o poznání rychleji. Netrvalo to ani tak dlouho a dolezli jsme k místu, kde Kubu čekal na výzvu komín, u kterého to otočili 2 roky zpátky. Tentokrát v duelu zvítězil Kuba, nahoře se zajistil a spustil dolů lano, které tam nechal Ondra, pro případ, že by holky potřebovaly podporu. Ty se s komínem však popraly tak statečně, že už si ani nepamatuju, jestli to lano vlastně vůbec potřebovaly. Táhli jsme se dál jako harmonika, což pro mě a Káťu znamenalo občas nějaké prostoje, které nám dávaly možnost si pořádně vychutnat ty naprosto úžasné výhledy dolů a na okolní hory. Zatímco Ondra zanedlouho vysílačkou oznámil vrchol, my jsme nikam nespěchali a užívali si tu nádheru při úplně jasné obloze. Ferrata nás překvapila svoji délkou, když už jsme si dvakrát říkali, že už tam skoro budeme, nebyla to vůbec pravda. Na vrcholu foukal studený vítr a tak na nás Ondra nečekal a na chatu se dostal ještě dřív, než jsme se my vyškrábali nahoru. Tam jsme strávili dobrou půl hodinku kocháním, svačinou, focením a diskutováním. Už se to nedalo dál oddalovat a museli jsme přistoupit k pro mě nejneoblíbenější části – sestupu. Předem říkám, že na sestupy já nejsem a zásadně jsme spolu s Kubou vždycky dorazili poslední, ale tentokrát to šlo nějak dobře. Až na nějaké štěrkové části, celou dobu byla pevná cesta a ne bláto a bahno. Šlo mi to až tak hladce, že během 15 minut jsem zmizel zbytku skupiny a za plodné diskuze s Ondrou po vysílačce místy doslova seběhl dolů, kde na mě čekal Ondra s připraveným weisbierem. Díky němu jsme měli u chaty zabraný stůl, protože tam už byl provoz jak na václaváku a jenom samotný pohled na frontu odrazoval od chuti na pivko. Když dorazili ostatní, nijak jsme nezaháleli, sbalili jsme věci a vyrazili jsme proti proudu zástupů lidstva, které mířilo nahoru.

Sestup dolů k autu byl pro mě nekonečný, a když už jsme tam dorazili, neměli jsme vůbec vyhráno. Vyloženě suprové počasí vyhnalo do hor spoustu lidí, které neodpovídaly kapacity příjezdových cest. Tomášovi trochu tekly nervy a já jako správný profesionál v uklidňování jsem byl hned druhý, koho to začalo neskutečně sr*t :-D. Nakonec jsme utišili hlad v místním mekáči a podařilo se nám najít trasu, kudy jsme objeli 20 km kolonu na nájezdu na dálnici. Měli jsme radost, že už kilometry ubíhají. To jsme ale ještě nevěděli, co nás čeká v rozkopaném Mnichově...

by Ondřej BOB Götz