Hoch Zinodel - 2.191 m.n.m.

Hoch Zinodel - 2191 m.n.m.

• Ennstalské Alpy

• Vzdálenost od Prahy – 383km

• Lehká tůra – nenáročná na techniku, ale převýšení poměrně velké.  V období květen/červen – přechody sněhových polí.

• Výšlap se dá stihnout bez problémů za jeden den i se sestupem popřípadě pak přespat na chatě a k návratu zvolit jinou cestu.

Na začátku června jsme se rozhodli vyrazit letos poprvé do alp. Vzhledem k počasí jsme vybrali nižší kousek – Hoch Zinodel – 2191 m.n.m. v Ennstalských alpách. Jelikož by nemělo jít o nic náročného, vzali jsme na výlet i holky. Ve čtyřech jsme tedy asi ve 4:00 ráno vyrazili z Prahy a pohodlně kolem osmé vystupovali z auta ve vesničce Johnsbach, kde je parkoviště pro pár aut hned u nástupu na značenou cestu. Těsně přen naším příjezdem sprchlo a my se tak drápali mokrou trávou po loukách vzhůru k lesu. Cestou jsme museli překonat stádo krav (dle Matěje hejno krav) bez ztáty kytičky jsme začali stoupat lesem výš a výš. Po prudkých stoupáních vždy přišlo čas oddechu v podobě pěkného paloučku obehnaného skálami a stráněmi, které jsme viděli skrz mlhu jako někde v džungli. Cesta dál stoupala a my narazili na první sněhová pole. Po tom , co jsme se vydrápali prudkým kopcem do řidšího lesa, jsme šli jakýmsi korytem prakticky už jen po špinavém sněhu plným jehličí, ale bez boření, takže bez problému.

Rozhodli jsme se i prozkoumat i jeskyni, kterou jsme viděli z „cesty“ a byla trochu ve svahu. Ač to mám rád, nechtěně jsem kousek od jeskyně uklouzl a po prdeli tak jel asi 10 metrů. Do jeskyně se tedy koukl jen Matěj s Verčou. Já s Bárou čistil foťák a pořizoval snímky mrtvého jelena, kterého rozpáral yeti nebo vlkodlak.

Když jsme vyšli z lesa, protrhala se oblačnost a my konečně viděli kopce a skály kolem nás v celé jejich kráse. Šla příjemně jen s nepatrným převýšením po paloučcích a my jsme došli až pod chatu Hesshutte. Cesta opět stoupala a my šli nyní už přes strmější sněhová pole, ale bez problémů se dají přejít.

Na chatě jsme se občerstvili teplým nápojem, odložili nepotřebnou batožinu a vyrazili na vrchol. Z chaty to je na vrchol ještě výškových 500m a tak se není čemu divit, že po cca. 20 minutách jsme se jali dělat striptýz místní fauně a svlékali teplé svršky. Cesta jde přímo vzhůru kamenitou cestou, ale je poměrně dobře zpevněná. Čím blíže vrcholu, tím více jsme viděli krásná panoramata všude okolo nás. Nad chatou Hesshutte v údolí se zlověstně tyčil Hoch Tor – nejvyšší hora Ennstalských Alp 2.365 m.n.m. – a skutečně budil respekt. My však dobývali Hoch Zinodel a po menší námaze se nám to skutečně podařilo. Na vrcholu jsme se kochali pohledem do dalšího údolí, které se nořilo hluboko po skalnatými stěnami našeho vrcholu. Po zapsání do nové pamětní knihy, kterou jsme slíbili správci chaty na vrchol zanést, jsme se vydali po Panoramaweg obloukem zpátky k chatě. Cesta vede nejprve po hřebeni, kde jsou výhledy opravdu nádherné. Já jsem si opět našel svou lásku – ledovo/sněhovou plotnu a krásně se sklouz. S Bárou jsme dělali samé krásné fotky a hvízdali na kamzíky a sviště, Matěj s Verčou rázovali k chatě. Cesta se pak šinula mezi klečí což už ke konci byla celkem pruda. Na chatě jsme vytáhli naše zásoby a s radostí a slinami na rtech se do nich pustili. Díky bohu jsme měli holky, jelikož my s Matějem jako správní horalové nožík nemáme a salám nejde krájet pohledem…

Když jsme si naplnili břicha a bříška přeli jsme se zda-li jít k autu hned stejnou cestou, nebo přespat na chatě a druhý den vyrazit jinou cestou zpět. Po delších rozpravě jsme udělali kompromis a Matěj s Verčou šli dolu k autu, že přespí a poznají krásy alpských vesniček někde dole a my s Bárou jsme šli ulehnout do lágru. Zde jsme přečkali chladnou noc, každý ve svém spacáku, co dělala dvojice v civilizace mi není dodnes známé J

Ráno jsme kolem sedmé vyrazili stejnou cestou zpět a asi po 300m odbočili doleva do sedla směr jezero  Sulzakrsee. Sedla jsme dosáhli asi po hodince svižné chůze, zamávali Hoch Toru a začali sestupovat do údolí směrem k jezeru. Vzdálenost, kterou jsem odhadoval okem odborníka na cca. 40 minut jsme šli asi dvě hodiny, protože ledovo/sněhová pole byli tentokrát poměrně nebezpečná a my několikrát ztratili cestu pod sněhem.  A taky nás ještě zdržovali kamzíci a svišti, protože jsme na ně pořád museli čuečet, jak se prohání na okolních kamenných polích. Nakonec jsme se dostali do údolíčka, popili krásně studenou vodu z potůčku pramenícího z ledovce a spokojeně jíž pokračovali příjemnou cestou přes malé louky a lesíky dál údolím. Po chvilce už jsme nešli po sněhu, ale mezi krásně rozkvetlými květy všemožných rostlin, což já jsem tak neocenil, Bára ale říkala že jsou to pěkně kytky J

Na konci údolí jsme se napojili již na zpevněnou polní cestu pro auta a začali již prudce sestupovat dolu k potoku. Cesta utíkala rychle ale poté co jsme se připojili k většímu potoku, podél kterého jsme padali prudce dolů k silnici a cesta byla doslova k zblití. Nakonec jsme však došli k Gesausee Strasse a pod mostem se vykoupali v potoce. Baruška si tam našla úžovku, s velkou slávou jí chytila a ta jí za odměnu pochcala ruku... :)  Po chvilce nás vyzvedl Matěj s Verčou a my se příjemně unaveni vydali zpět do Prahy, kam se zrovna nikdo z nás netěšil.