Lago di Garda
Pár měsíců zpátky nás s Kubou napadlo, že bychom mohli uspořádat trochu delší výlet s tím, že přes den se vyjede na ferraty (žádné velké chození), a večery proběhnou ve velkým pražským stylu. Jako ideální nám přišla lokace kolem jezera Lago di Garda. Obrovské jezero strategicky zasazené mezi horami, jehož protější břeh není ani vidět. V blízkosti je několik ferrat, z nichž jedna se táhne dokonce přímo nad jezerem.
Lidé sem nejezdí jen kvůli horám, ale podnikají tu výlety na kolech, surfují, rybaří nebo zkrátka relaxují u jezera.
Sehnali jsme lidi, vzali jsme si dva dny dovolenou, půjčili dodávku a ve středu večer vyrazili. Plán byl takový, že se budeme ve třech střídat při řízení, což by znamenalo, že se všichni tak nějak vyspíme v autě a budeme čilí na ranní výstup.
Plán se však nepatrně odchýlil od skutečnosti. Kuba řídil asi 5h sám, já to ze soucitu převzal, aby si taky odpočinul, nicméně mě potkala série asi deseti mikrospánků za sebou, takže jsme obětovali Kubův komfort ve prospěch našich životů a raději jsem mu ten volant zas vrátil.
Poté jsem opět usnul.
Asi po sedmi hodinách jsme dorazili na místo. Kemp Maroadi byl rezervován až od 12h, tak jsme si řekli, že si dáme cvičnou ferratu hned na začátek.
Měli jsme s sebou pár začátečníků, tak jsme zkusili ferratu Sentiero del Colodri, což je skutečně jednoduchá ferrata obtížnosti A/B převážně se zajištěnými úseky, ve vzdálenosti asi deset minut autem z kempu v městečku Arco. Parkovali jsme na velkým parkovišti ihned pod výstupem, kousek před ZOO kempem. Výstup je nenáročný, ideální pro děti nebo začátečníky. tím bych to shrnul:) Cesta dolů je vedená kolem hradu na protějším vrcholu, zřejmě velmi oblíbenou turistickou senzací. Z dálky vypadá skutečně nedobytně. Projdete městečkem a vrátíte se zpět k autu.
Akorát to vyšlo tak, že jsme dorazili na dvanáctou do kempu, rozložili stany, trochu se najedli, vykoupali v šíleně studeným jezeře a vyrazili na další blízkou ferratu.
Rio Salagoni, první ferrata v kaňonu, kterou jsem kdy lezl. Těšili jsme se na to, že budeme konečně ve stínu a budem si moct užít lezení se vším všudy. Na slunci bylo asi 35 stupňů.
Ferrata začínala stoupáním po kramlích do výšky několika metrů a pak pokračovala traverzováním kaňonem, občas s mírnými převisy, nicméně velmi zábavné lezení. Pod vámi potok, občas vodopády, krásný stín a chytře vymyšlené ferrata. Tohle je ten důvod, proč jsme sem jeli!
Po první části nás čekal lanový most, na který jsme se všichni nesmírně těšili.
Dlouhý asi 15m, jedno lano na chození, dvě na jištění. Vedle sebe vodopád a pod nohami dalších cca 15 20 metrů. Dále následoval spíše takový průchod džunglí, občas nějaká skalka, potok, ale úžasná příroda. Další, malý lanový most a stoupání vzhůru ke konci (den poté si to část našich kamarádů zopakovala a místo závěrečného stoupání po levé straně potoka se rozhodla zkusit pravou stranu a údajně je to tam ještě krásnější.) Nahoře jsem si dali pivko za skoro 4 eura a šli vesele k autu. Když to střihnete zkratkami, dá se to stihnout za méně než půl hodiny.
V kempu jsme se převlékli a vyrazili do městečka Dro, kde dávali těstovina zdarma, tak jsme tuto šanci nechtěli propásnout. Akce Free pasta se nakonec zvrtla v docela solidní chlastačku:)
Druhý den jsme naplánovali výstup ferratou Che Guevara, kousek za městem Dro. Mělo se jednat asi o čtyřhodinovou ferratu. Když jsme dorazili na parkoviště k průmyslové zóně, kde se zpracovávaly kameny, a viděli tu neskutečnou horu, která nás čekala, nevěřili jsme, že to můžeme dokázat. Slunce pálilo do stěny po celou dobu výstupu. Zpočátku šlo o jednoduché stoupání, převážně zajištěnou cestu. Obtížnost ferraty nebylo to, co nám komplikovalo výstup. Bylo to úmorné vedro a nedostatek vody. Asi po dvou hodinách jsme vypili téměř polovinu zásob vody, takže jsme museli začít šetřit. Nahoře měla být chata.
Stoupání utíkalo pomalu, šlo se těžce, často jsme zastavovali a schovávali se ve stínu. Naštěstí se začalo trochu zatahovat a slunce se otáčelo směrem na západ. V druhé polovině Che Guevary je pěkný lezecký úsek s kramlemi, pod nohami několik stovek metrů. Musím uznat, že výhled je tam pohádkový a ten pocit, že jste skutečně ve skále a ne jen na velkých kamenech, je nenahraditelný. Mít víc vody a být o deset stupňů méně, byla by to jiná:)
Finále je takové, že jsme asi po šesti hodinách, všichni zaliti potem, úspěšně vystoupali nahoru.
Čekalo nás tam ovšem zděšení v podobě zavřené chaty bez možnosti si kdekoli doplnit zásoby vody. Chvíli jsme si odpočinuli a s protáhlým úsměvem začali klesat. Měly to být další tři hodiny cesty dolů. Kubu ovšem osvítil Bůh svatý, zavolal sestře, co byla v Dro, a poprosil ji, zda by na nás počkala s autem dole u silnici a dovezla tak deset litrů vody.
Po více než dvou hodinách jsme se dostali ke klikatým serpentinám, kde místní vekslák prodával nekřesťansky drahou vodu a pivo. Utratili jsme všechny drobné a čekali na odvoz. Ta radost, že už nemusíme udělat ani krok!
Když dorazila Kuby sestra a místní vekslák viděl, jak z auta padaj kanystry vody, zavřel krám a šel domu.
Exovali jsme litry vody a byli šťastni. Po chvíli dorazili nějací Němci, co šli po nás.
Nabídli jsme jim vodu, protože nám bylo jasné, že jsou na tom obdobně jak my, chvíli nechápali, ale nakonec s úsměvem přijali. Poté, co jsme se jich zeptali, zda mají auto také u lomu a nabídli jim, že je tam hodíme, se pravděpodobně obrátili na víru v Boha.
Třetí den jsme už byli poměrně vyčerpaní, tak jsme se rozhodli zvolit krátkou ferratu vid del 92 congresso na Monte Baone,opět poblíž kempu. Dalo nám docela práci ji najít, není nikde značená, tak jsem postupovali podle mapy a tipovali, kde by asi tak mohla začít. Stoupali jsme po skále nahoru a když jsme ani po půl hodině neviděli žádný řetěz, uvědomili jsme si, že už na ní dávno jsme a že je to značená nezajištěná "ferrata", zkrátka ferrata bez řetězu. Tato akce začala být riskantní ve chvíli, kdy jsme traverzovali takový nepříjemný úsek, pod sebou asi sto metrů, nikde žádné jištění, nic. Pomalu jsme se pohybovali dopředu a doufali, že nám neujede noha. Moje první pětiminutové free solo:) V podstatě se jednalo o lezení I/II s těžším místem obtížnosti III. Dvě hodiny lezení nahoru a rychle zpátky do kempu, čekala nás závěrečná grilovačka!
Musím říct, že za ty tři dny na Gardě jsme toho zažili tolik, jako jinde za týden. Vřele doporučuji!
Co se kempu týče, je takový klidnější, většinou rodiče s dětmi, večer bývá klid.
Sprchy i záchody jsou čisté, jen s wifi je tam problém. Píšou, že je zdarma, ale funguje jen chvíli a pak už se k ní nepřipojíte. Zřejmě je třeba si něco zaplatit.
Další důležitý typ - nebrat si s sebou žádné jídlo! Vše se tam dá koupit, a to za ceny jako tady.
Lidl nás mile překvapil:)
